Proč jsem si vysloužila nálepku, která nejde sundat (?!)

24. března 2010 v 17:06 | ninety-five |  den za dnem aneb moje žvásty na všední i nevšední témata
Už jsem několikrát četla, že první a nejdůležitěší dojem při seznamovaní udělá člověk na druhého v prvních třiceti sekundách. Dokonce i při seznamování s koňmi je tomu tak. Někdy (a hlavně poslední dobou) mě to pěkně štve, protože, jak se zdá, to je pravda. Ale nemluvím jen o první půlminutě.
Nastoupíte na novou školu. Několik desítek nových tváří, se kterými máte strávit důležité roky. Chtěla bych poradit všem, které to čeká, ať si dají pozor první rok. To se všichni ještě poznávají a oťukávají, nejsou zaběhnuti do sterých kolejí. Ale teď, po třech letech, mám pocit, že s tím nejde nic dělat. Ten, kdo dělá domácí úkoly doma, je šprt a ta, co se na prvním lyžíku chovala 'rozjíveně', se tahá s každým. (Ach, co dělají pomluvy!!) A i kdyby se dotyčný mermomocí snažil s tím něco udělat, neuspěje.
Mám smíšené pocity. Bývala jsem pořádná a pečlivá holka. A musím být pořád. Tak nějak se to vyžaduje. Protože když povolím (jak jsem to jednou zkusila), vysloužím si (nejen) od profesorů poznámky typu: ,,Ty s věkem hloupneš!" nebo ,,Co se s tebou děje?" atd. atd.
Asi je to tím, že žijeme pořád v tom stejném prostředí se stejnými lidmi. Jinak nevím.
Copak musím být automaticky perfektní??!!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.